Důvěra Citáty

„Pro mě byly stromy vždycky těmi nejpronikavějšími kazateli. Ctím je, když žijí v kmenech a rodinách, v lesích a hájích. A ještě více je ctím, když stojí osamoceně. Jsou jako osamělé osoby. Ne jako poustevníci, kteří se ukradli z nějaké slabosti, ale jako velcí, osamělí muži, jako Beethoven a Nietzsche. V jejich nejvyšších větvích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu, ale oni se v něm neztrácejí, celou silou svého života bojují o jediné: naplnit se podle svých vlastních zákonů, vybudovat si svou vlastní podobu, představit se. Nic není svatějšího, nic není příkladnějšího než krásný, silný strom. Když je strom pokácen a odhalí slunci svou obnaženou smrtelnou ránu, lze ve světlém, vepsaném kotouči jeho kmene číst celou jeho historii: v letokruzích jeho let, v jizvách, jsou pravdivě zapsány všechny boje, všechna utrpení, všechny nemoci, všechno štěstí a blahobyt, léta úzká i léta přepychu, ustáté útoky, snesené bouře. A každý mladý sedlák ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší dřevo má nejužší letokruhy, že vysoko na horách a v trvalém nebezpečí rostou ty nejnezničitelnější, nejsilnější, ideální stromy.
Stromy jsou svatyně. Kdo s nimi umí mluvit, kdo jim umí naslouchat, může se dozvědět pravdu. Nehlásají učení a poučky, hlásají, nerušeny jednotlivostmi, prastarý zákon života.
Strom říká: Jádro je ve mně skryto, jiskra, myšlenka, já jsem život z věčného života. Jedinečný je pokus a riziko, jež věčná matka se mnou podstoupila, jedinečný je tvar a žíly mé kůže, jedinečná je nejmenší hra listů v mých větvích a nejmenší jizva na mé kůře. Byl jsem stvořen, abych tvořil a odhaloval věčnost ve svém nejmenším zvláštním detailu.
Strom říká: Má síla je v důvěře. Nevím nic o svých otcích, nevím nic o tisíci dětech, které ze mě každý rok vyrůstají. Žiji z tajemství svého semene až do konce a o nic jiného se nestarám. Důvěřuji, že Bůh je ve mně. Věřím, že má práce je svatá. Z této důvěry žiji.
Když jsme zasaženi a nemůžeme už snést svůj život, pak nám má strom co říci: Zůstaň v klidu! Buď klidný! Podívej se na mě! Život není snadný, život není těžký. To jsou dětské myšlenky. Nechte v sobě promlouvat Boha a vaše myšlenky umlknou. Jste znepokojeni, protože vaše cesta vede pryč od matky a domova. Ale každý krok a každý den vás vede opět k matce. Domov není ani tady, ani tam. Domov je v tobě, nebo domov není vůbec nikde.
Touha po putování mi trhá srdce, když večer slyším šumět stromy ve větru. Když jim člověk dlouho tiše naslouchá, odhalí tato touha své jádro, svůj smysl. Nejde ani tak o útěk před vlastním utrpením, i když se to tak může zdát. Je to touha po domově, po vzpomínce na matku, po nových metaforách života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.
Tak šumí strom večer, když stojíme neklidní před vlastními dětskými myšlenkami: Stromy mají dlouhé myšlenky, dlouho dýchají a odpočívají, stejně jako mají delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Když se však naučíme naslouchat stromům, pak stručnost, rychlost a dětská zbrklost našich myšlenek dosáhne nesrovnatelné radosti. Kdo se naučil naslouchat stromům, už nechce být stromem. Nechce být ničím jiným než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.“
– Herman Hesse, Bäume. Betrachtungen und Gedichte

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.