Jiný druh lásky

„Kdyby se mé adoptivní dceři stalo něco tragického, byl bych zničený, ale nezemřel bych. Kdyby se něco stalo některému z mých dvou chlapců, které jsem porodila, mám pocit, že bych zemřela,“ říká Tina Pattie. „Svou dceru nemiluji méně, ale je to jiný druh lásky. U mých synů je moje láska pevně daná. Je to taková ta láska ‚zemřít pro tebe‘, která by se nikdy nezměnila, ať se děje cokoli. U Cheri je to láska, která se vyvíjí a roste. Je to spíš proces než něco absolutního.“

Ptejte se většiny osvojitelů, zda si myslí, že jejich láska k dětem je jiná, než kdyby měli vlastní potomky, a většinou můžete očekávat hlasité ne. Velmi pravděpodobně budou uraženi, že vás to vůbec napadlo. Ale v rodinách, jako je rodina Tiny Pattie – kde jsou biologické i nebiologické děti – je to otázka, která je podrobena zkoušce. Je to otázka, která se dotýká samotného jádra toho, co znamená být rodičem.

„Nezáleží na tom, jak blízcí jste svému adoptivnímu synovi nebo milované nevlastní dceři, láska, kterou chováte ke svému nebiologickému dítěti, není stejná jako láska, kterou chováte ke svému vlastnímu tělu a krvi,“ napsala Rebecca Walkerová ve své nedávné knize Baby Love. „Ano, pro svého prvního syna bych v rámci možností udělala cokoli. Ale pro své druhé dítě bych bez rozumu udělala bezpochyby cokoli,“ dodala odcizená dcera známé spisovatelky Alice Walkerové.

Její komentář vyvolal mnoho kontroverzí, ale Tina se k němu vztahuje. Vždycky si přála tři děti, a tak když jí řekli, že přirozené narození třetího dítěte by mohlo ohrozit její zdraví, přemluvila manžela k adopci. Upřednostňovala miminko, ale žádné nebylo k dispozici, a tak jim byla nabídnuta holčička pět týdnů před čtvrtými narozeninami. „Byla jsem naprosto a absolutně šokovaná, když jsem zjistila, že k ní v prvních letech necítím vůbec žádnou lásku,“ vzpomíná Tina. „Ani mi nepřipadalo správné říkat, že je to moje dcera. Slovo ‚dcera‘ popisuje vztah, spojení – věci, které jsme neměli.“

Neexistoval jeden bod, kdy Tina začala nyní sedmnáctiletou Cheri milovat. „Byl to takový kapající, kapající, kapající proces. Teď už ji miluju hodně. Jsem na ni opravdu pyšná a mám k ní blízko, ale chtělo to čas,“ říká.

Tina strávila hodně času „rozbalováním“ rozdílů ve svých citech ke svým dětem. „Myslím, že se děje několik věcí. Zaprvé, nebyla novorozencem, jako byli moji synové. Nic se nevyrovná novorozenému dítěti. Za druhé, když se vám do domu nastěhuje někdo cizí, nemilujete ho hned, to prostě ne. Pak tu byl fakt, že Cheri byla nesmírně poškozené a obtížné dítě. Ještě teď si říkám, že kdyby byla milá a pohodová, a ne vzteklá a násilnická, jestli by to bylo jiné. Místo toho jsem se z klidné a trpělivé matky změnila v monstrum. Takový vztek jsem nikdy necítila, nikdy. Ale ani v těch nejčernějších chvílích, kdy mezi námi nebylo vůbec žádné spojení, nikdy nebylo pochyb o tom, že bych to vzdala.“

Mary Cooperová sice adoptovala novorozené dítě, ale i pro ni bylo v prvních dnech těžké používat slovo „dcera“. „Bylo to před 37 lety, kdy jsem pracovala jako sociální pracovnice na psychiatrii a měla jsem vlastního tříletého syna. Předpokládalo se, že to všechno budu znát, ale nebyla jsem připravená na rozdíl mezi porodem a adopcí,“ říká. „Nemáte devět měsíců na přípravu, neprojdete si porodem a nekojíte. Byla jsem úplně na výchovu, ne na přírodu – myslela jsem si, že na přírodě nezáleží – ale změnila jsem názor. Neuvědomovala jsem si rozdíly, které budu pociťovat já nebo Louise v důsledku toho, že nemáme společné geny. S mým synem vzniklo okamžité pouto. S Louisou nebylo a kamkoli jste se otočili, zdálo se vám, že je jiná než my. Když jsme měli hnědý cukr, ona chtěla bílý. Když jsem něco uvařil, chtěla nudle. I teď, když k nám přijede syn, máme si my tři o čem povídat. Je to přirozené a snadné. S Louisou toho máme společného mnohem méně. Nemiluji ani jedno ze svých dětí víc než to druhé, ale povaha našeho vztahu je na opačných pólech.“

Naneštěstí si to Louise v době svého dospívání takto nevykládala. „Měla jsem pocit, že můj bratr je zlatý chlapec a já černá ovce, a cítila jsem se kvůli tomu méně milovaná než on,“ říká. „Vlastně až ve svých 27 letech jsem někomu řekla, že jsem adoptovaná. Do té doby jsem se za to styděl. Ale pak jsem začala přemýšlet o tom, že najdu svou skutečnou matku, což se mi podařilo, a díky této cestě jsem si nějak uvědomila, že mě rodiče nemají rádi méně, jen jinak. Teď s mámou mluvím každý den po telefonu. Jsme tak rozdílné, až je to neuvěřitelné, ale obě teď ty rozdíly akceptujeme a jsme si velmi blízké.“

S odstupem času si Louise uvědomuje, že to rodičům s láskou neusnadnila. „Když jsem se rozhodla, že jsem černá ovce, skončila jsem ostrakizací sama sebe,“ říká.“

Nancy Verrier, autorka knihy The Primal Wound: Verrier, autorka knihy „Pochopení adoptovaného dítěte“, se domnívá, že všechny děti, které jsou odloučeny od své matky, utrpí trauma, které ovlivní jejich pouto s novými rodiči, a to bez ohledu na věk, v němž do nové rodiny vstoupí. „Neřekla bych, že miluji svou adoptovanou dceru nebo svou biologickou dceru jinak – udělala bych pro každou z nich téměř cokoli – ale rozhodně bych řekla, že pouto je jiné, a teď vím, že je to nevyhnutelné,“ říká. „Adoptovanému dítěti se pouto s matkou už jednou přetrhlo, takže nedopustí, aby se to opakovalo.“

U mnoha dětí se to podle ní projevuje testovacím chováním. I když je tento typ dětí adoptován jako miminko, mají tendenci udržovat si psychologický odstup. Protože se nikdy zcela nesloží k nové matce, když se s nimi mazlí, stal se tento jev známý jako dítě se ztuhlou rukou. Na druhém konci spektra je tzv. dítě na suchý zip. Tyto děti reagují na strach z odchodu své nové matky tím, že jsou velmi přilnavé.

Kdyby Nancy někdo řekl, když si přinesla domů třídenní dceru, že výchova adoptovaného dítěte bude jiná než výchova biologického dítěte, prý by se mu vysmála. „Myslela jsem si: ‚Samozřejmě, že to nebude jiné! Co může malé dítě vědět?‘ Teď už vím, že je nesmysl, aby někdo naznačoval, že pouto může být stejné. Jsme hormonálně naladěni na to, co naše přirozené děti chtějí. Psychologicky jsou matka a dítě ještě nějakou dobu zajedno, i když se přestřihne pupeční šňůra. Geny hrají ve vztahu významnou roli po celý život. Způsob, jakým klopíte obočí, jak stojíte nebo chodíte, gesta, která děláte – to všechno jsou věci, které dětem dávají pocit, že k nim patří. Ale protože mnoho lidí neočekává, že adopce bude jiná, mohou cítit šok, bolest a nelibost, když na ně jejich adoptované dítě nereaguje tak, jak by si přáli.“

Někteří rodiče se snaží tuto ztrátu kompenzovat. Bill Aldridge, který má tři adoptované a dvě přirozené děti ve věku 20 a 30 let, říká: „Vždycky jsme měli pocit, že naše adoptované děti vyžadují další lásku, abychom jim vynahradili další problémy, kterým čelily. Neřekl bych, že jsme je milovali víc, ale naše city k nim se spojovaly s převažující touhou dát vše do pořádku. Myslím, že jsme svou lásku k nim projevovali více než k vlastním dětem, rozhodně v době, kdy vyrůstaly.“

Bella Ibiková, která vyrůstala v rodině s pěti biologickými a čtyřmi adoptovanými dětmi, říká, že i její rodiče se snažili, aby se adoptované děti cítily výjimečně. „Dávali nám najevo, že se cítíme vyvolení, na rozdíl od ostatních, kteří prostě přišli – až do té míry, že jedno z jejich biologických dětí vyrůstalo tak trochu s mindrákem,“ říká.

Bella, které je nyní 41 let, říká, že se stále cítí překvapená tím, jak moc ji její matka miluje, a stále má čas od času potřebu zkoumat rozdíly v matčiných citech ke všem svým dětem. „Včera jsme si připomněli 23. výročí smrti mého bratra. Byl jedním z jejích pokrevních dětí a já jsem často přemýšlela, zda by byla raději, kdyby to nebylo jedno z jejích rodných dětí. Mluvíme spolu o všem, tak jsem se jí na to zeptal a ona mi odpověděla tak upřímně a diplomaticky, jak jen mohla. Řekla, že žádná matka by nikdy nepřála smrt žádnému ze svých dětí, ale že když jsem ji viděla, jak kolébá jeho hlavu a mluví na něj, když byl v rakvi – na ten obraz z dětství nikdy nezapomenu -, myslela na to, že v ní vyrostl, a myslela na to, že ho porodila.“

Bella však není přesvědčena, že to, zda byli její sourozenci adoptovaní, nebo ne, je pro povahu jejich vztahu s matkou rozhodující: „Evie, její nejmladší, je její absolutně zlaté dítě, které nemůže udělat nic špatného. Jsem si jistá, že je to proto, že se objevila těsně po matčině těžké nemoci a ona ji vnímá jako svou kotvu v bouři. Jde mi o to, že někdy si myslím, že není možné vytáhnout adopci jako jediný důvod, proč se rodič ke svým dětem chová jinak. Existuje tolik dalších proměnných.“

Protože se dnešní adopce často týkají starších dětí, které pocházejí ze zanedbaného nebo zneužívaného prostředí, vyžadují to, co Jonathan Pearce, ředitel Adoption UK, nazývá terapeutickým rodičovstvím. „To se samozřejmě liší od výchovy biologického dítěte, stejně jako se liší od výchovy adoptovaného dítěte před 30 nebo 40 lety. Je to rodičovství, které by podle mého názoru mělo zahrnovat průběžnou odbornou přípravu – stejně jako při jakékoli jiné náročné práci,“ říká. „Znamená to, že pocity jsou jiné? Ano, jsou. Je láska jiná? To prostě nevím. Bude se lišit rodinu od rodiny.“

Carol Burnistonová, konzultantka klinické dětské psychologie, se domnívá, že požadavek, aby osvojitelé vychovávali děti terapeuticky, dává nepatrné menšině z nich psychologickou výjezdní doložku, která opět ovlivňuje povahu jejich vztahu s dětmi. „Pracovala jsem s jednou adoptivní matkou, která trpěla problematickým domácím životem a která řekla: ‚Když na to přijde, nechám si děti a manželství nechám být‘. Člověk by očekával, že to řekne rodič biologického dítěte, ale u osvojitele v tom bylo něco velmi silného. U malého počtu osvojitelů se vzadu v jejich mysli odehrává něco, co říká, že když už to nemohou vydržet, tak se těch dětí vzdají.“

Odhaduje se, že každá pátá adopce ve Velké Británii se rozpadne ještě před vydáním rozhodnutí o osvojení. Naopak to ovšem znamená, že 80 % z nich vydrží až do konce – přinejmenším do té doby – a pro Lisu Bentleyovou, která adoptovala problémového čtrnáctiletého chlapce v době, kdy už měla čtyři biologické děti, nikdy nenastala chvíle, kdy by uvažovala o tom, že to vzdá. „Vlastně bych řekla, že láska, kterou k ní chovám, je silná a mocná – svým způsobem silnější než k mým biologickým dětem – protože v ní není nic samozřejmého,“ říká. „Vzešla z toho, že jsem prošla obrovskými bitvami, a z nehynoucího odhodlání,“ říká. Její pouto s přirozenými dětmi je plynulé a snadné, vztah s nebiologickou dcerou je intenzivnější a prověřenější.

Angela Maddoxová se domnívá, že vztah mezi rodiči a nebiologickými dětmi má větší šanci být pozitivní, pokud nějaké biologické děti přijdou později. „Adoptovali jsme tři chlapce, kterým je nyní 22, 20 a 19 let, a když se nám později nečekaně narodily dvě biologické děti – nyní ve věku 16 a 11 let – pocit, že své dítě téměř znáte ještě před jeho narozením, mě překvapil. Ale myslím, že to, že kluci už byli v naší rodině, jim pomohlo cítit se bezpečněji, než kdyby to bylo naopak. Měli nás první.“

Angela říká, že zatímco její manžel má k filozofii Rebeccy Walkerové vztah, ona ne. „Moje láska ke všem dětem je nekonečná. Každé dítě můžete milovat jako své vlastní. Kolem porodu byl jiný pocit, ale to je všechno.“

Několik rodičů se dokonce domnívá, že porod je v procesu sbližování irelevantní. Molly Morrisová – která porodila pět dětí a dvě adoptovala – nezvykle říká: „Nikdy jsem nedokázala rozlišovat mezi dětmi, které se nám narodily, a těmi, které jsme adoptovali. To, co mi vytvořilo pouto s mými dětmi, je kojení a manipulace, nikoliv porod. Nejsem si jistá, jestli opravdu rozumím lidem, kteří tento názor nesdílejí.“

Pam Hallová nesouhlasí. „Na vazbě, kterou cítíte k vlastnímu dítěti, je něco téměř nepopsatelného. Tím nechci říct, že nemůžete milovat jiné dítě nebo dítě, ale je to docela jiná kvalita lásky. Myslím, že rodiče, kteří už porodili, mají obvykle – i když ne vždy – lepší předpoklady k tomu, aby pracovali na vztahu s nebiologickým dítětem, protože si tím prošli. Neprocházejí životem s touhou po něm,“ říká Pam, která má dvě biologické děti a adoptované dítě ve svých 30 letech.

Pam, která pracovala s adoptivními rodinami jako psychiatrická sociální pracovnice a analytická psychoterapeutka, vysvětluje, že rodiče, kteří měli biologické děti, mají obvykle jinou motivaci k adopci než ti, kteří je neměli. „Většinou nezačínají proces adopce z pozice neplodnosti a nehledají náhradu za vlastní dítě.“

To neznamená, že je to vždy snadná cesta. „Pracovala jsem s osvojiteli, kteří se trápili pocitem viny, že k osvojenému dítěti nechovali stejné city. Ale o to víc bychom měli přestat předstírat, že adopce je totéž jako mít vlastní děti. Nenavrhuji, aby někdo svým dětem nastínil každý detail tohoto rozdílu. To by bylo hrozné. Ale musí si ten pocit přivlastnit a být s ním srozuměni.“

Lucy Hooleová, 25letá osvojitelka, souhlasí. „Naznačovat, že rodiče cítí k nebiologickým dětem něco jiného, je docela tabu. Ale já jsem s touto odlišností v pohodě a vnímám ji jako součást svého životního příběhu, který ze mě udělal to, čím jsem. Přála bych si, aby se o tom mluvilo otevřeněji.“

Některá jména byla změněna

{{#ticker}}

{{nahořeVlevo}}

{{{doleVlevo}}

{{nahořeVpravo}}

{{doleVpravo}}

.

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}
Připomeňte mi to v květnu

Budeme vás kontaktovat, abychom vám připomněli, že máte přispět. V květnu 2021 očekávejte ve své schránce zprávu. Máte-li jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

Témata

  • Život a styl
  • Děti
  • Rodina
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet e-mailem
  • Sdílet na LinkedIn
  • Sdílet na Pinterest
  • Sdílet na WhatsApp
  • Sdílet na Messenger

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.