Time To Change

Mám pocit, že jsem kvůli depresi ztratil spoustu věcí: čas, energii, motivaci. Ale nic z toho se nedá srovnat s pocitem, že při depresi ztrácím sám sebe a svou identitu.

Vždycky jsem byl přehnaně náročný a perfekcionista. Překračoval jsem všechny meze, abych lidem pomohl. V práci jsem málokdy vynechal jediný den. Byl jsem ten zodpovědný a ten, na koho se ostatní mohli spolehnout. Až na to, když jsem měl deprese.

Ve dnech, kdy jsem měl deprese, jsem sotva našel dost motivace, abych se osprchoval. Dosáhnout každodenních věcí bylo obtížné. Dostat se ze dveří do práce mi připadalo téměř nemožné. Péče o druhé lidi téměř nepřicházela v úvahu, protože jsem se sotva dokázal postarat sám o sebe.

Když se dny deprese protáhly do týdnů a měsíců a let, měl jsem pocit, že jsem ztratil člověka, za kterého jsem se považoval. Byla jsem perfekcionistka, ale teď mi na ničem nemohlo záležet natolik, abych se starala o to, jestli je to dokonalé, nebo ne.

Kým jsem byla? Jak mě mohla deprese tak změnit? Byla bych ještě někdy „sama sebou“?“

K pocitu ztráty identity se pojila velká vina. Tak dlouho, jak jen to šlo, jsem před ostatními předstíral, že se nic nezměnilo. Předstíral jsem, že jsem stejný člověk jako vždycky, protože jsem nechtěl nikoho zklamat. Nechtěl jsem ublížit lidem, které jsem miloval, tím, že jim ukážu své nové já. Stále jsem chtěl být tím, na koho se mohou spolehnout.

Nakonec jsem dospěl do bodu, kdy jsem už nemohl nic předstírat. Byl jsem příliš letargický, příliš beznadějný a prostě příliš unavený na to, abych se choval jako své staré já. Nevěděla jsem, kdo jsem to nové já a jak na to budou lidé reagovat, ale už jsem nedokázala udržet masku na svém místě.

Bylo těžké mluvit o svých skutečných pocitech. Deprese není hezká. Místo abych lidem říkal, že je všechno v pořádku, musel jsem jim říkat, že všechno má k pořádku tak daleko, jak jen může být. Bylo těžké sledovat, jak se jejich tváře mění, když se snaží zpracovat tato slova od někoho, o kom si mysleli, že je „v pořádku“.

Ale otevřít se své depresi a umožnit ostatním lidem vidět mé skutečné já byla jedna z nejlepších věcí, které jsem mohla udělat. Zbavil jsem se břemene tajnůstkářství a zjistil jsem, že moji nejbližší jsou ochotni mě v mé depresi podpořit. Nebyli zklamaní, že už nejsem tím, kým jsem býval. Chtěli mi jen pomoci najít cestu zpět z deprese.

Přeji si, abych mohl říci, že díky tomu všemu moje deprese zmizela, ale nestalo se tak. Je to lepší, ale stále mám deprese. Většinou to trvá několik dní a ne měsíců, takže jsem za to vděčná. Nejdůležitější pro mě ale je, co jsem se dozvěděl o své identitě.

Deprese lidem hodně bere, a to včetně pocitu vlastní identity. Kvůli depresi jsem ztratil to, kým jsem, a cítil jsem se kvůli tomu provinile. Ale nebyla to moje vina. Stejně jako jiné nemoci mohou někomu vzít schopnost žít dál jako dřív, deprese mi bere schopnost chovat se jako člověk, kterým jsem byl zvyklý být. Mé skutečné já je stále tam, někde pod mým depresivním já. Deprese neurčuje, kdo jsem.

Naučil jsem se také, že svou depresi nemusím skrývat. Nemusím předstírat, že jsem něco, co nejsem. Když jsem lidem dovolil vidět, co skutečně cítím, zjistil jsem, že mě i tak milují a podporují. Škoda, že jsem to neudělal dříve.

Pokud znáte někoho, kdo trpí depresí, uvědomte si, že právě deprese ho změnila. Podporujte je a mějte je rádi, i když už nevypadají jako člověk, kterého jste znali dříve. Depresi si nevybrali a potřebují, abyste tu pro ně byli. Dovolte jim být sami sebou, ať už to znamená cokoli, a připomeňte jim, že vám na nich stále záleží.

Přečtěte si další osobní příběhy >

Přečtěte si více od Karen na jejím blogu >

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.