Výzva být křesťanem

Jednou z největších překážek na cestě k oddanému křesťanství je skutečnost, že křesťanství je náročné. Úkol žít život plně zaměřený na Boha není procházka růžovým sadem, jak dosvědčují životy největších a nejúplněji obrácených křesťanů, kteří kdy žili – svatých. Křesťanství prožívané naplno skutečně zahrnuje boj. Stojí však tento boj za to?“

Často skeptik vidí tento boj a nechá se odradit. To, co možná neuvidí – možná v důsledku duchovní slepoty, kterou si sám způsobil -, je odliv radosti, která prostupuje zápasem každého světce; a pokud ji uvidí, nebude ji chtít – ne proto, že by nechtěl radost, ale spíše proto, že nechce radost natolik, aby se vzdal svých starých způsobů. Ale samozřejmě ani toho nejzatvrzelejšího skeptika nelze považovat za úplně odepsaného. Někteří skeptici jsou totiž nakonec nuceni změnit názor. To je nadějné poznání, které je hnacím motorem evangelizace.

Odmítání Boha však dnes často není způsobeno primárně filozofickými argumenty. Obvykle je důsledkem lhostejnosti vůči náboženství – důsledkem toho, co biskup Robert Barron nazval kulturou „Meh“. Otázka zní: Je tato populární náboženská lhostejnost oprávněná? Plýtvají křesťané, kteří se lopotí pro Kristovu věc, svým drahocenným časem?“

Představte si, že by vám přítel nabídl volný los. Vzal by sis ho? Nemáš co ztratit – je to zadarmo! Jste příliš zaneprázdněni? Ale když vyhraješ – vyhraješ miliony. Nemáš co ztratit a můžeš získat miliony, tak proč si ten los nevzít? Samozřejmě, že bys ho vzal.

Velký matematik Blaise Pascal ve svých Pensees viděl podobný scénář týkající se víry v Ježíše Krista. Došel k závěru, že boj o víru stojí za to. Viděl, že pokud v Krista uvěříte – nebo se o to alespoň pokusíte zemřít – získáte vše, jak Bůh slíbil. Pokud se však rozhodnete říci ne, aniž byste se snažili – pokud se rozhodnete říci „Meh“ – ztratíte vůli všechno. Dr. Peter Kreeft rozvádí Pascalovu sázku ve své eseji „Argument z Pascalovy sázky“:

Pokud Bůh neexistuje, nezáleží na tom, jak se vsadíte, protože po smrti není co vyhrát a po smrti není co ztratit. Pokud však Bůh existuje, jedinou šancí, jak vyhrát věčné štěstí, je věřit, a jedinou šancí, jak ho ztratit, je odmítnout věřit. Jak říká Pascal: „Mnohem více bych se bál, že se budu mýlit a pak zjistím, že křesťanství je pravdivé, než že se budu mýlit, když budu věřit, že je pravdivé.“

Křesťanský život vyžaduje změnu, a to tu nejtěžší. Často to znamená odvrátit se od věcí, které přicházejí nejsnáze – od věcí, které uspokojují naše přirozené pudy. Ale schopnost svobodně se rozhodnout říci ne svým nutkáním a pudům je to, co nás činí výrazně lidskými. (Proto nezavíráme psy a šimpanze za znásilnění a vraždu.) Říci ne – a ano! – ve správný čas je to, co dělá člověka šťastným. To je skutečná svoboda. Křesťanství je pozváním k uskutečnění lidského údělu věčného štěstí; a prostřednictvím církve nám Bůh poskytl plán, jak se tam dostat.

Křesťanství je tvrdé, protože jeho cílem je obměkčit srdce. Jednou z tvrdých skutečností křesťanství je, že se musíme vyrovnat s tím, že jsme padlí. Často nejsme takoví, jací bychom měli být. G. K. Chesterton píše: „Jedním z hlavních účelů náboženství je, že nás nutí vzpomenout si na náš původ z temnoty, na prostý fakt, že jsme stvořeni.“ (z The Boston Sunday Post)

Křesťanství je tvrdé proto, že nám připomíná naši nedokonalost. Jsme příliš pyšní na to, abychom si takovou věc užívali – a obávám se, že právě tady se skeptik prověřuje. Skeptik se okrádá o možnost setkat se s Dobrou zprávou. Chesterton slavně poznamenal: To je velká moderní tragédie vyrůstající z doby hédonismu a morálky typu „vyber si svou vlastní cestu“.

Toto je velká moderní tragédie vyrůstající z doby hédonismu a morálky typu „vyber si svou vlastní cestu“. Naši dobu bychom mohli nazvat „věkem sebeukájení“. Namísto honby za nadpřirozeným opojením, které vnitřně exploduje z osobního sjednocení s Bohem (nejvyšší z opojení – stačí si přečíst svatého Jana od Kříže nebo svatou Terezii z Avily), se moderní člověk honí za sexem, drogami, cestováním, domy, slávou, „lajky“, retweety a seznam pokračuje dál. Je to však bez trvalého výsledku.

Dobrou zprávou však je, že existuje lék. Tím lékem je Kristus. A lék se podává především prostřednictvím svátostí katolické církve. Církev je „nemocnicí“ pro hříšníky: „Ti, kdo jsou zdraví, nepotřebují lékaře, ale ti, kdo jsou nemocní; nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).

Možná největší herezí v celých dějinách je touha mít Ježíše bez jeho těla – církve (Řím 12; 1 Kor 12). Říci „budu mít Ježíše – ale podržím si církev“ však znamená říci „budu mít něco z Ježíše, ale ne všechno z něj“. (Viz KKC 795.) Zde reformátoři změnili reformu v revoluci. Nereformovali Církev Ježíše Krista. Zavrhli její podstatnou část – kněžství – a s kněžstvím i svátosti. Vyhodili láhev s lékem, který byl ještě uvnitř.

Církev byla samozřejmě zavržena, ale nikoli rozpuštěna. Církev skutečně trvá tak, jak vždycky trvala a trvat bude (Mt 16,18), a její dveře jsou stejně otevřené jako kdykoli předtím – pro všechny. Nadále se zvedá nad tvrdý příliv sekularismu, pevně stojí a drží se svých morálních a doktrinálních tradic, které jsou více než jen tradicemi. Jsou to pravdy. A právě to, že křesťan uznává tyto „neoddiskutovatelné věci“, činí křesťanství tak náročným v době bujícího protináboženství a relativismu. Vskutku, jak poznamenal Chesterton: „V těchto dnech se od křesťana očekává, že bude chválit každou víru kromě své vlastní.“

Křesťan, který si myslí, že může být svatým, aniž by na tomto světě trpěl, se mýlí. To vyvolává otázku: „Kdo by si zvolil takový nešťastný život?“ V knize Bůh na lavici obžalovaných bývalý ateista C. S. Lewis na tuto otázku odpověděl poznámkou: „Nešel jsem do náboženství proto, abych byl šťastný. Vždycky jsem věděl, že to udělá láhev portského. Pokud chcete náboženství, abyste se cítili opravdu dobře, rozhodně vám nedoporučuji křesťanství.“

Je pravda, že křesťanství neexistuje proto, aby nás učinilo šťastnými. Existuje však proto, aby nás učinilo radostnými. Peter Kreeft, který je podle některých „C. S. Lewisem naší doby“, rozlišuje následující: „Radost je víc než štěstí, stejně jako štěstí je víc než potěšení. Radost je v těle. Štěstí je v mysli a pocitech. Radost je hluboko v srdci“ (z knihy Radost).

Evangelium je pozváním k věčnému životu od Věčného člověka – a s věčným životem přichází i věčná radost. Kristus nám slibuje, že „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidské srdce nepojalo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). Tato nabídka samozřejmě nic neznamená, pokud Bůh neexistuje. Znamenalo by to, že křesťan se namáhá zbytečně. V nejlepším případě by to byla hezká myšlenka hodná šíření, aby se člověk cítil hřejivě a příjemně, záchranná deka pro naivky. Steven Hawking jednou navrhl, že nebe je „pohádka pro lidi, kteří se bojí tmy“. Oxfordský matematik John Lennox odpověděl slovy: „Ateismus je pohádka pro ty, kdo se bojí světla.“

Bůh není zbožnou „projekcí“ lidské mysli, jak tvrdil Ludwig Feuerbach a jeho přátelé. Pro existenci Boha existuje příliš mnoho vnějších důkazů. Tak teoretický fyzik Paul Davies, ačkoli není věřící, dospěl po analýze vesmíru k závěru: „Pro mě existují silné důkazy, že se za tím vším něco děje… Zdá se, jako by někdo jemně vyladil přírodní čísla, aby vytvořil vesmír… Dojem záměru je ohromující“ (z knihy The Cosmic Blueprint).

Jiný druh projekce, který je však skutečným problémem, je skeptikova projekce lidských vlastností na Boha. Když tedy kritik křesťanství říká: „Kdyby Bůh skutečně existoval, udělal by (nebo neudělal) to či ono,“ má ve skutečnosti na mysli: „Kdybych byl Bohem, udělal bych (nebo neudělal) to či ono“. To by se dalo nazvat antropomorfním problémem problému zla. Naproti tomu křesťanský Bůh je věčný, nehmotný, všemocný, vševědoucí, všudypřítomný – a ano, také veskrze dobrý a milující. Není nám podobný v celé své dokonalosti, ale spíše zcela jiný. Proto nemůžeme očekávat, že budeme absolutně rozumět Božím cestám. Zde nastupuje náboženská víra – když lidský intelekt narazí na svůj práh a „informovaná“ víra vyrazí vpřed. Jak uvažoval jeden moudrý anglický konvertita ke křesťanství: „Básník pouze žádá, aby se dostal hlavou k nebesům. To logik se snaží dostat nebesa do své hlavy. A je to jeho hlava, která se tříští.“

To však neznamená, že křesťanská víra a z ní plynoucí díla jsou iracionálně založena na velkém metafyzickém dohadu o neviditelném. Křesťanství závisí na Ježíšově osobě a prakticky všichni dnešní odborníci na Nový zákon, včetně kritiků, se shodují, že Ježíš určitě existoval. Ke svědectví o jeho existenci přispívají i starověké texty, jako je babylonský Talmud, které zaznamenávají Ježíše jako vykonavatele podivuhodných činů. O Ježíšovi máme více spolehlivých historických informací než o téměř jakékoli jiné významné postavě starověku. (Bohužel se často přehlíží, že novozákonní spisy jsou rovněž cennými starověkými historickými texty.)

Navíc tvrzení křesťanství o zázracích jsou hojná a nadále obstojí i při přísném vědeckém zkoumání. Badatelé uznávají nový vývoj v případě Turínského plátna; přirozeně nevysvětlitelné události, jako je tančící slunce ve Fatimě, potvrzené světskými novinami a stovkami očitých svědků; „chléb“ eucharistie, který se záhadně mění na neporušené lidské tělo (jako v italském Lancianu); neporušená těla zesnulých světců (jako u sv. Bernadety); a nesčetné záznamy o zázračných uzdraveních a uzdraveních, jako například v Lurdech ve Francii. To nám osvětluje, proč jsou křesťané tak ochotni trpět pro svou víru: srdcem i hlavou vědí, že Ježíš je tím, za koho se vydává. A prostřednictvím takových zázračných událostí Bůh věřícím (i nevěřícím) trochu pomáhá.

Je však třeba poznamenat, že v křesťanství má srdce určitý primát nad hlavou; Bůh totiž soudí srdce, nikoliv hlavu. Víra je do značné míry záležitostí srdce – ba dokonce jeho odevzdání, ba zlomení. Proto C. S. Lewis popsal Tolkienovo „zásadně náboženské a katolické dílo“ Pán prstenů následujícím způsobem: „Zde jsou krásy, které pronikají jako meče nebo pálí jako chladné železo; zde je kniha, která vám zlomí srdce“ (z „Recenze Pána prstenů J. R. R. Tolkiena“).

Ale rozhodnutí být křesťanem je stejně tak rozhodnutím následovat svou hlavu jako rozhodnutím následovat své srdce. Víra stojí na ramenou rozumu, když „logicky uvažujeme“, abychom se přiblížili (a přijali) tajemství víry. Náboženská víra však není v rozporu s rozumem. Rozum vede k víře. Jak nám potvrdil svatý Jan Pavel Veliký: „Víra a rozum jsou jako dvě křídla, na nichž se lidský duch vznáší ke kontemplaci pravdy“ (Fides et Ratio).

Vzkvétající křesťanský život je všestranným úsilím celé osoby, těla i ducha. Svatý Irenej naznačil, že „Boží sláva je člověk plně živý“. Proto jsou svatí nejlepším argumentem pro pravdivost křesťanství. Jejich životy svědčí o tom, že následovat své srdce může být obtížné – a stejně tak může být obtížné následovat argumenty tam, kam vedou. Jejich životy plné svaté vytrvalosti totiž ukazují, že upřímná práce srdce i hlavy je tvrdá práce. Žádný boj však není pro lidský rozkvět podstatnější než boj Božího lidu. Svatí a jejich vliv na svět to rozhodujícím způsobem prokázali.

Zanechám vás slovy jednoho z nejvlivnějších světců v celých dějinách, svatého Jana Pavla II: „Prosím vás! Nikdy, nikdy se nevzdávejte naděje, nikdy nepochybujte, nikdy se neunavujte a nikdy se nenechte odradit. Nebojte se.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.